Světla zhasla a na okamžik divadlo upadlo do úplného ticha. Jediný reflektor ho našel — Alberta, stojícího nehybně, ruce mírně třesoucí se na mikrofonu. Málokdo z publika věděl, co se chystají slyšet.
Pak přišla první nota.
Jemná. Starobylá. Propletená bolestí a hrdostí.
Arménská melodie „Dle Yaman“ z něj vycházela jako modlitba — ne zpívaná, ale cítitelná. Každá nota nesla tíhu generací, každý nádech se zdál znít skrz staletí lásky a ztráty.
Lidé přestali dýchat. Ani porotci se nepohnuli.
Uprostřed vystoupení si jeden z nich otřel slzu.
Když poslední nota vyhasla ve tmě, ticho bylo ohlušující. Pak se ozval jásot — potlesk tak silný, že otřásl jevištěm. Ale Albert jen stál, zavřenýma očima, slzy lesknoucí se, jako by byl stále někde mezi nebem a svou vlastí.
Nebyl to jen song té noci.
Byla to znovuzrozená vzpomínka.
Byla to duše Arménie zpívající skrze hlas jednoho muže.