Vstoupila do salonu se stříbrnými vlasy svázanými do hravých culíků, s výrazem klidným, ale očekávajícím. Kadeřník ji obcházel jako umělec studující prázdné plátno, nůžky připravené jako štětce, aby vytvořily něco nového.
Střih za střihem padaly culíky, každý pramen nesl roky známosti a pohodlí. Seděla dokonale nehybně, oči upřené, jako by se vzdávala nejen vlasů, ale i kousků minulosti, které už nepotřebovala nést.
A pak se pomalu odhalila proměna. Z hravých, vysoko svázaných pramenů se vynořila uhlazená, elegantní silueta. Nový účes orámoval její tvář, zvýraznil její rysy s jemností, která působila zároveň moderně i nadčasově.
Když se konečně podívala do zrcadla, malý vědomý úsměv se jí rozlil po tváři. Neviděla jen nový účes — setkala se s novou verzí sebe sama, která tam vždy byla, jen čekala, až vystoupí na povrch.
Nebyla to jen proměna vlasů. Bylo to tiché prohlášení: byla připravena na svou další kapitolu.